Umístění v literární soutěži Život v době covidové

Základní škola Václava Havla vyhlásila ve spolupráci se spisovatelem Miroslavem Žambochem a městskou knihovnou literární soutěž pro kralupské školy na téma Život v době covidové. A jak si vedli naši žáci?

V kategorii 5. tříd se  Adéla Jůzová z 5. D umístila na 3. místě se svou básní Život v době covidové. V kategorii 6. a 7. tříd se na 2. místě umístila Natália Matulová ze 7. C s povídkou Muž, který klepal na dveře. V kategorii 8. a 9. tříd získala čestné uznání Natálie Tučková z 8. D za povídku Mickel 19.

Všem oceněným žákyním gratulujeme!

Adéla Jůzová
Život v době covidové

Do Česka k nám přišel covid,
ta nemoc přišla k nám,
a do školy musíme nosit
roušky minimálně dvě.

Nejen roušky máme dvě,
musíme mít i dva odstupy,
u vchodů je samá dezinfekce,
kterou o ruce třít musíme si.

Doufám, že ta nemoc
nechá nás už být.
Já už s ní nechci
už vůbec nic mít.

Třeba ji nakonec porazíme
a nechá nás už být.
Všechno bude zase v pohodě
a on nebude žít.

Natália Matulová
Muž, který klepal na dveře
Nikdo neví jak a nikdo neví proč. Ale stalo se.
Jednoho dne na náhodné dveře kdesi v Číně zaklepal neznámý muž. Měl dlouhý tmavě zelený plášť, který za ním ve větru vlál, a přes hlavu kapuci. Když ho obyvatelé domu pozvali dovnitř, na tváři se mu objevil vítězný úsměv. Rodina byla milá, a když viděli, že muži je zima a zřejmě má hlad, dovolili mu přidat se k jejich večeři. Muž se najedl a odešel.
Další týden téhož dne padla celá rodina k zemi mrtvá. 
Takto začal muž obcházet celý svět. Roušky, karanténa a další opatření se stala samozřejmostí. Večer v televizních novinách se mluvilo jen a jen o muži jménem Covid. I přes všechno snažení lidu, Covid dál klepal na dveře nevinných obyvatel naší planety. 
Jednoho pochmurného večera přišel do opuštěné vesničky v České republice. Moc lidí tady nežilo, ale i přesto záhadný muž odmítl toto místo obejít. Přišel k jedné z chatek a tiše zaťukal na dveře. Otevřel mu šťastný manželský pár, žena v rukou držela dítě. Covid vešel dovnitř a sedl si ke stolu. Pár byl překvapený, ale ochotně muže obsloužil. Po pár minutách naposledy vydechli. 
Chlapeček si ale dál cucal paleček ve své postýlce. Kvůli smrti rodičů musel vyrůstat u své babičky. Ta ho naučila vše o lékařství a později, když dospěl v muže,  přihlásil se na úžasnou vysokou školu, kde uspěl a stal se doktorem. Otevřel si vlastní ambulanci a smyslem jeho života se stal boj s Covidem.
Tentokrát zvítězil chlapec, nikoliv muž v zeleném plášti. Takto se doktor pomstil za své rodiče a všechny lidi, které Covid jakkoli zasáhl. 

Natálie Tučková
Mickel 19

Leden 2020: Ve zprávách slyším jen o velkých požárech v Africe. Bylo vypáleno přes 2000000 stromů, zvířata bez domova, lidé poblíž dýchají kouř a je nedostatek kyslíku. Za týden naštěstí armáda a hasiči zasáhli. Zjistilo se, že lesy byly schválně zapáleny, ten kdo je zapaloval si říkal druhá strana. Při větším pátrání zjistili, že je to společnost vědců, vojáků, politiků, kteří páchají ilegální činy. Armáda je zatkla a vše bylo v pořádku.

Únor 2020: V životě jsem o ničem takovém neslyšel. Dostaly se k nám první zmínky z Číny o nové nemoci. Vědci jí nazývají Covid a jediné co ní víme, že se rychle šíří a je bohužel smrtelná.

Za pár dní se nemoc dostává i k nám, ti co jí mají, nebo pociťují jakékoli příznaky, musí jít do nemocnice. Lidé žijí ve strachu, nevycházejí z domů, obchody jsou vyprodané, silnice prázdné, vše zavřené. Celý svět v troskách.
Vláda vydávala omezení každý den, v nemocnicích nic nedělali a lidé tam čekali na smrt. Každý den jsem slyšel jenom nový denní nárůst mrtvých. Řekl jsem si: ,,A už dost!“
A kdo jsem vlastně já? Moje jméno je Mickel, je mi 20 let a studuji na vysoké škole obor zdravotnicko-chemický. Rád čtu knihy, koukám na dokumenty, ale nejradši experimentuji a dělám pokusy. Na škole jsem ještě s mými přáteli a spolužáky rozjeli projekt Mickel 19, který měl vyléčit různé nemoci. A toto bych chtěl právě dodělat a pomoct lidstvu.
Proto jsem svolal svoje kamarády a řekl jim, o co mi jde, říkali mi: ,,Ale Mickeli, neblbni, je to jen školní projekt, nemůže to být lék pro celý svět, nech to na odbornících.“ Když jsem jim to dopodrobna vysvětlit a upozornil je na to, že odborníci nic nedělají, tak to se mnou zkusili. Přijela ke mně domů Lara, Sarah a Martin, nebyli to úplně všichni, ale byl jsem rád, že mi někdo pomůže. Protože moje máma byla velká vědkyně, tak jsme ve sklepě měli menší laborku, ve které jsme strávili asi tři měsíce. Tři měsíce o vodě, chlebu a se vzorky různých látek. Měli jsme i vzorek covidu, na kterém jsme dělali pokusy. Chtěli jsme to už vzdát, ale pak jsme si všimli, že covid vzorek na naší vakcínu reaguje, vylepšovali jsme to a covid dokonce mizel. V tu dobu jsme si konečně byli jistí, že něco máme. V naší testovací fázi jsme měli vakcínu otestovat na lidech, ale neměli jsme na kom. Do nemocnic se nemohlo, tam to hlídali.  Uvažoval jsem a řekl jsem si, že to otestuji na sobě. Píchl jsem si tedy do krve covid vzorek a čekal. Druhý den mi bylo hodně špatně. Řekl jsem to svým kamarádům, kdybych tehdy neumíral, asi by mě sami zabili. Píchli mi naši vakcínu. Cítil jsem neskutečnou bolest, vážně jsem si myslel, že umřu, ale asi začala vakcína fungovat. Za pár dní ležení jsem byl v pořádku a všichni jsme měli velkou radost. Teď už stačilo to píchnout všem a zachránit lidstvo, hračka
Věděli jsme, že to sami nedokážeme, a proto jsme kontaktovali Martinova strýce, který je generál v armádě a ukázali mu náš objev. Byl hodně zoufalý, takže uvěřil hned, ale měl ještě jeden problém. Tenkrát se nám svěřil, že se zavřením druhé strany to vzali na lehkou váhu a že zjistili, že to jejich vědci tu nemoc vypustila do světa. ,,Tak proč je nezavřete znovu?“ zeptala se Sarah. Dále jsme se totiž dozvěděli, že to ona má pod kontrolou celou politiku a zdravotnictví a že nařídila zdravotníkům lidi neošetřovat.
Když nám to dořekl, Laru napadlo, že bychom mohli zavolat a spojit se s americkým vojskem a obklíčit je.  Martinovu strýci se nápad líbil a hned ho šli realizovat.
O týden později slyšíme ve zprávách, že dopadli již všechny členy druhé strany a že je zavřeli na ostrov Mako, kde budou na doživotí. Já jsem s vědci zkonzultoval vakcínu a schválili ji. Naočkovali všechny v nemocích, a tudíž zachránili miliony životů. Vědci si vakcínu nechali na pozorování, udělali pokusy, oslabili dávku a zjistili, že kdo dávku má v sobě, tak ten je imunní. A tak vzniklo očkování.

Vakcína byla za mojí velkou oběť pojmenována Mickel 19 a vyhrál jsem Nobelovu cenu za objev století. Já a mí kamarádi jsme známí po celém světě a covid už tu dávno není.